Mobiliární exekuce

zveřejněno 06. 11. 2013

Pracuji jako sociální pracovník služby Dluhové poradenství Samaritán při Charitě sv. Anežky Otrokovice, která vznikla v dubnu roku 2010. Za dobu trvání služby se na naši poradnu obrátilo již bezpočet klientů s žádostí o radu a pomoc při řešení jejich dluhových problémů. Neustále se však setkávám s klienty či jejich rodinnými příslušníky, kteří se na poradnu obrací s dotazem, jak je to s mobiliárními exekucemi, zda má na ně exekutor právo, jaký je zákonný postup exekutora při mobiliární exekuci apod. Z těchto důvodů bych se dnes chtěla trochu obšírněji zabývat tématem mobiliární exekuce a zdůraznit, jaká jsou práva a povinnosti exekutorů, ale také jaká jsou práva a povinnosti dlužníků.

Co to tedy mobiliární exekuce je a jaká jsou její zákonná pravidla? Mobiliární exekuce je jedna ze zákonných  forem při výkonu exekuce. Exekuci lze provést způsoby, které umožňuje exekuční řád. Je nutné rozlišovat, jestli jde o exekuci na peněžitá nebo nepeněžitá plnění (tzn. vyklizení bytu, rozdělení věcí apod). V praxi se ale převážně setkávám s exekucemi na peněžitá plnění. Exekuci ukládající zaplacení peněžité částky lze provést (zákon č. 120/2001 Sb. § 59) těmito způsoby:

1. Srážkami ze mzdy či jiných příjmů
2. Přikázáním pohledávky (např. účet povinného)
3. Prodejem movitých věcí (zajištěných při mobiliární exekuci) a nemovitostí
4. Postižením podniku
5. Zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitostech
6. Správou nemovitosti
7. Pozastavením řidičského oprávnění

Exekutor se při provádění exekuce musí řídit exekučním řádem (zákon 120/2001 Sb.), podpůrně občanským soudním řádem, vyhláškou Ministerstva spravedlnosti ČR č. 418/2001 Sb. o postupech při výkonu exekuční a další činnosti a následně vyhláškou č. 37/1992 Sb. o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, která je podpůrně závazná i pro exekutory.

Cílem mobiliární exekuce (jeden ze zákonných způsobů provedení exekuce)  je dohledání majetku dlužníka tam, kde podniká, bydlí či se zdržuje. Exekutor je oprávněn vstoupit za splnění zákonných podmínek do bytu či jiného prostoru i bez přítomnosti dlužníka či policie. Podstatou mobiliární exekuce je zajištění či zabavení movitých věcí povinného ve prospěch oprávněného, který má právo na peněžité plnění. Pohledávku oprávněného lze pak v rámci exekuce uspokojit mimo jiné prodejem dlužníkových movitých věcí zabavených či zajištěných v rámci mobiliární exekuce. Exekuční řád §66 ods.1 zákona 120/2001 Sb. jasně stanoví: „Je-li to pro provedení exekuce prodejem movitých věcí účelné, může exekutor i bez návrhu oprávněného zajistit movité věci, které sepsal, zejména je-li zde obava z jejich poškození či ztráty. Zajištěné věci převezme do své úschovy nebo je uloží u vhodného schovatele. Zajistit nelze nosič dat, na němž povinný pořídil záznam provádění exekuce.“

Při každé mobiliární exekuci by měl exekutor pořizovat zvukově obrazový záznam (nově tuto možnost má povinný či třetí osoba). Povinnost pořizovat záznam je zakotvena v novele vyhlášky od 1.1.2013 exekučního řádu zákona 120/2001 Sb. v návaznosti na § 15 ods. 1 vyhlášky 37/1992 Sb., který říká, že:“……, zaznamenány musí být všechny úkony, k nimž při prohlídce bytu a jiných místností dochází.“ Pokud je mobiliární exekuce prováděna za nepřítomnosti povinného či třetích osob a dojde k poškození zámku, je: „….. exekutor povinen dveře opět uzamknout a klíče od zámku předat dotčeným osobám, popřípadě uložit na jiném vhodném místě dosažitelném pro tyto osoby……“ (§53 ods.1 vyhlášky 37/1992 Sb.). Je nepřípustné, aby exekutor odvezl klíče od zámku s sebou do exekutorského úřadu vzdáleného od místa bytu povinného až 70km, jak se tomu v praxi již několikrát stalo.

Při provádění mobiliární exekuce soupisem movitých věcí vykonavatel exekutora primárně nezjišťuje, kdo je vlastníkem movité věci, ale naopak vychází z právní domněnky: „ Kdo movitou věc fakticky ovládá, je považován za vlastníka, dokud není prokázán opak.“  Pokud jsou dotyčné movité věci například umístěny v bytě, v němž povinný bydlí, vychází exekutor z toho, že tyto věci náležejí do vlastnictví povinného. Vykonavatel exekutora by ale měl, v místě výkonu mobiliární exekuce, vyškrtnout věc ze soupisu movitých věcí, prokáže-li se jasně na místě samém, že vlastníkem movitých věcí není povinný a movité věci zcela zjevně náleží někomu jinému než povinnému. Dále nemohou být sepsány do soupisu věcí movité věci, které tvoří příslušenství nemovitosti (dle §50 ods.1 vyhlášky 37/1992 Sb. ve spojení na §326 ods. 1 o.s.ř.),věci, o nichž to výslovně prohlásí oprávněný (znění §50 ods. 3 vyhlášky 37/1992 Sb.), věci (dle § 322 OSŘ), které dlužník nezbytně potřebuje k uspokojování hmotných potřeb svých a své rodiny nebo věci k plnění pracovních úkonů a věci, jejichž prodej by byl v rozporu s morálními pravidly.

Naopak,  do soupisu  věcí může exekutor pojmout movité věci ve prospěch nového věřitele, přestože věci již byly dříve sepsány pro věřitele předchozího (§56 ods.4 vyhlášky 37/1992 Sb.). Všechny skutečnosti musí být zapsány do protokolu. Nelze, aby takto sepsané věci exekutor odvezl, prodal či tímto postupem vytvářel na povinného nátlak. Mohl by se tak, mimo jiné, dopustit přečinu útisku dle § 177  ods.1 trestního zákona.

Na přiblížení této situace bych zde zmínila jeden příklad z praxe:

Obrátila se na mne místostarostka jedné nejmenované vesnice s dotazem, jak probíhá mobiliární exekuce a co si může exekutor dovolit. Byla totiž přítomna mobiliární exekuci jako třetí osoba jednoho občana z této vesnice. Byla doslova šokovaná přístupem vykonavatelů exekutora. Vystupování bylo nevybíravé, hrubé, nátlakové s cílem zaplacení celé exekuce. Na důkaz toho začali zabavovat movité věci včetně auta obecního úřadu, u kterého dlužník pracoval. Na reakci dlužníka, že auto není jeho, movité věci již byly označeny jiným exekutorem ve prospěch jiného věřitele, odpověděli, že je toto nezajímá, oni si mohou odvézt, co chtějí a s druhým exekutorem jsou na odvozu stejně domluveni. Samozřejmě nic z toho pravda nebyla. Pravdou ale bylo, že dlužník cílenému náporu nevydržel, peníze si vypůjčil a exekuci uhradil.

Co z daného vyplývá? Vykonavatelé exekutora zde několikrát porušili zákon (neoprávněně zabavovali věci, zajišťovali evidentně majetek třetích osob, nedostatečně či vůbec nezaznamenali v protokolu) a dopustili se v tomto případě přečinu výše zmíněného útisku. Dlužník, potažmo třetí osoba, se mohl v tomto případě obrátit na policii, popřípadě podat stížnost k soudu, kde byla exekuce nařízena či přímo na Ministerstvo spravedlnosti.   

Exekutor se totiž musí při výkonu exekuce řídit jistými postupy a principy, které jsou zakotveny v zákonech a dalších předpisech. Například ve smyslu §46 ods.1 vyhlášky č.37/1992, dále čl.3 ods. 1,3 a čl.5 ods.1 se výslovně říká, že: „… exekutor má postupovat dostatečně pravdivě, pečlivě, svědomitě a poctivě …“.

Mimo zákonných pravidel  by měl exekutor provádět svou činnost také podle Pravidel profesní etiky a pravidel soutěže soudních exekutorů, přijatých usnesením Sněmu exekutorské komory ČR ze dne 28.2.2006 a Etickým kodexem soudních exekutorů. Domnívám se, že nejen pravidly se má exekutor  řídit, ale především je ctít a za všech okolností je dodržovat. Jen tak každý exekutor může konečně v očích veřejnosti zvýšit svoji morální prestiž a s čistým štítem vykonávat svoji profesi.

Napsala: Mgr. Jitka Švajdová, sociální pracovnice Dluhové poradenství Samaritán